Montessori pedagogika je vzdělávací přístup založený na principech, které vyvinula italská lékařka a pedagožka Maria Montessori na počátku 20. století. Tato pedagogika klade důraz na samostatnost, svobodu v mezích a respekt k přirozenému vývoji dítěte. Montessori vycházela z pozorování dětí a z uznání jejich přirozené touhy po poznání a učení se skrze hmatové zkušenosti a exploraci. Výuka v Montessori třídách je strukturována tak, aby podporovala individuální tempo učení a rozvoj dětí v širokém spektru oblastí – od jazyka, matematiky a věd, až po umění a sociální vědy.
V Montessori třídě se důraz klade na připravené prostředí, které je navrženo tak, aby podporovalo autonomii a sebevzdělávání dětí. Učebna je obvykle rozdělena do několika oblastí, jako jsou senzorické materiály, každodenní život, matematika, jazyk a kultura, a je vybavena specifickými výukovými pomůckami. Tyto materiály jsou pečlivě navrženy tak, aby byly esteticky přitažlivé a aby vzbuzovaly dětskou zvědavost. Děti jsou povzbuzovány k volbě aktivit, které je zajímají, a mají možnost se těmto aktivitám věnovat tak dlouho, jak je potřeba. Tato svobodná volba a možnost se soustředit na jednu činnost bez přerušení jsou klíčové pro rozvoj koncentrace a nezávislosti.
Role učitele v Montessori pedagogice je zásadně odlišná od tradičních vzdělávacích systémů. Učitel zde působí jako průvodce a pozorovatel, který respektuje individuální proces učení každého dítěte a zasahuje pouze tehdy, když je to nutné. Cílem je podporovat děti k samostatnému myšlení a řešení problémů, kritickému hodnocení a rozhodování. Hodnocení pokroku je často nesoutěžní a neformální, a hlavním cílem je podpora vnitřní motivace a sebeúcty. Montessori pedagogika tak přispívá k výchově sebevědomých, samostatných jedinců, kteří jsou schopni kreativního a kritického myšlení a mají respekt k rozmanitosti a spolupráci.
Mgr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)